Aktuality

V neděli 24. 9. 2017 se v Brně sešel výbor Česko-Slovenské unie. Členové výboru se zabývali rozpočtem na rok 2018, spoluprací s podpůrnými organizacemi a pravidly pro stolečkovou evangelizaci. Vyslechli si také zprávu o stavu kaplanské služby a činnosti Oddělení křesťanského domova.

Na začátku členy výboru oslovil s duchovním poselstvím kaplan a předseda Vězeňské duchovenské péče Pavel Zvolánek.

Před nedávnem jsem přemýšlel nad tím, proč Pán Ježíš, když se stal na kříži vítězem, po vzkříšení odešel? Proč nás opustil? Kdyby zde zůstal, mohl se stát například předsedou Generální konference, a všichni bychom věděli, že se vše děje pod jeho vedením správně. Mohl by odpovídat na naše otázky, usmiřovat nás, řešit naše problémy na zasedání výborů sborů, sdružení, unie či církevních zasedáních.

Tím, že vystoupil na nebesa, přece riskoval, že na něj zapomeneme. „Sejde z očí, sejde z mysli,“ říká české a pravdivé rčení. V Matoušově evangeliu jsou zaznamenána ve 24. a 25. kapitole čtyři podobenství.

První tři podobenství nám ukazují, že Ježíš předvídal hrozbu či nebezpečí být po svém odchodu lidmi zapomenut. O jaká se tedy jedná? Podobenství o věrnosti služebníků – hospodář dává svému služebníkovi zodpovědnost za statek, kde sám nebydlí. Podobenství o deseti družičkách – ženich přichází tak pozdě, že hosté zmalátní a usnou. Podobenství o hřivnách – pán rozděluje služebníkům talenty, hřivny – a odjíždí. V každém podobenství figuruje Bůh, který odešel.

Na předchozí tři podobenství ale navazuje podobenství čtvrté – o ovcích a kozlech. Podle mého je toto čtvrté podobenství odpovědí na problém chybějícího Boha. Ukazuje nám, kde Bůh celou dobu je. Ukazuje nám, že se vlastně vůbec nevzdálil.

„…neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou… cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili… hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě… cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili…“

Ta první tři podobenství se vztahují ke stovky let dlouhému intervalu, v němž nyní žijeme, k období, kdy se zdá, že Bůh není přítomný, že někdy mlčí. Jenže ve čtvrtém podobenství čteme, že se vůbec nevzdálil, že je stále mezi námi přítomen. Navíc ve vůbec nejméně pravděpodobném převleku cizince, chuďase, hladového, vězně, nemocného, v různých zkrachovaných…

V jedné knize jsem četl o zajímavém dětském filmu. Už nevím, jak se jmenoval, ale děti si v něm hrály ve stodole a narazily na tuláka spícího ve slámě. Ptali se ho, kdo je. Tulák se s leknutím probral, a když uviděl děti, zamumlal: Ježiš… (jako citoslovce). Děti to vzaly doslova a začaly se k němu chovat jako k Ježíši… Přinesly mu jídlo, pití, oblečení a chovaly se k němu jako ke králi. Co by se stalo, kdybychom Ježíšovy výroky o lidech, které popisuje evangelista Matouš, vzali podobně jako ty děti?

Kdo jsou ti nepatrní, ve kterých k nám po svém nanebevstoupení přichází Bůh? Lidé hladovějící a žízniví – zajímají nás tito lidé, zajímá mne, proč se dostali tam, kam se dostali? Naše česká společnost řeší emotivně otázku uprchlíků, které zde vůbec nemáme; v Německu se alespoň pokusili tuto otázku řešit, byť asi také ne úplně ideálně.

Ale v přeneseném slova smyslu nejsou tzv. uprchlíci – kamsi utíkající – také okolo nás, v sousedství, ve sboru, v rodině, v mém bezprostředním okolí? Možná ještě vnímáme více lidi v nemocnici, s těmi ještě dokážeme soucítit. Ale co lidé ve vězení? Co to je za lidi? Darebáci, kteří mají mít náš soucit? A věřte mi, že tyto otázky si často při své práci a službě odsouzeným pokládám. Některé příběhy jsou tak silné, že jen převyprávění by nám zkazilo náladu a chuť do života. Příčina je téměř vždy jako přes kopírák – rozpadlé rodiny, alkohol, drogy a absence lásky od těch druhých.

Opakem lásky k druhým proto není nenávist, nýbrž sebeláska. Opakem Ježíšovy víry není ateizmus, nýbrž sebezbožnění. „Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu,“ píše apoštol Pavel (Ř 8,7). Přemýšlejme vždy, komu bude sloužit mé osobní rozhodnutí – odmítnutému chudákovi, který si sám nedokáže pomoci, ale ve kterém přichází Pán Ježíš, nebo tomu zabezpečenému, aby se měl ještě lépe. Těm, kteří si naši pozornost nárokují, nebo těm, kteří si ji nezaslouží – tak jako si tu Ježíšovu nezasluhujeme my.

Církev je tam, kde žije Bůh. To, co Ježíš přinesl hrstce učedníků – uzdravení, milost, poselství evangelia o Boží lásce – nyní církev může přinést všem. To je úkol neboli „Velké poslání“, které nám Ježíš dal, než zmizel pohledům učedníků.

Možná je pro nás mnohem snadnější přijmout, že se Bůh vtělil do Ježíše, než že je vtělený do lidí, kteří chodí kolem nás. A přece po nás Pán žádá, abychom právě tomu uvěřili a abychom právě takto žili.

 Ježíš vystoupil na nebesa, abychom my zaujali jeho místo. „Kde je Bůh, když to bolí?“ ptává se často mnoho lidí a také autor stejnojmenné knihy. Odpovědí by pro nás mohla být otázka: „Kde je sbor, církev, když to bolí?“ „Kde jsem já, když mě druhý potřebuje?“

Informace z Výboru Česko-Slovenské unie

Pavel Zvolánek, kaplan a předseda Vězeňské duchovenské péče, představil v prezentaci činnost kaplanské služby v naší republice.

Radomír Jonczy představil činnost a vize Oddělení křesťanského domova: