V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ J 7,37.38
Poprvé vytryskl pramen pitné vody, která občerstvila Izraelce na poušti, ze skály na Chorébu, když do ní udeřil Mojžíš. Boží milost jim pak zázrakem opatřovala vodu po celou dobu jejich putování, kdykoli byla zapotřebí.
Izraelci po příchodu do Kenaanu pořádali velké slavnosti na památku tekoucí vody, kterou jim poskytovala skála na poušti. V Kristově době se ze slavnosti vyvinul velmi působivý obřad. Konával se u příležitosti slavnosti stánků. Každý den vycházeli kněží s hudbou a se sborem levitů a nabírali do zlaté nádoby vodu ze Siloe. Věřící ve velkých zástupech přistupovali k proudu, aby se z něho mohli napít. Když kněží nabrali vodu, přenesli ji do chrámu. Pak vodu vylili na oltář zápalných obětí. Spasitel touto symbolickou službou usměrnil mysl lidí na požehnání, které jim přinesl.
Občerstvující voda je symbolem Boží milosti, kterou může poskytnout jedině Kristus. On jako živá voda člověka očišťuje, občerstvuje a posiluje. Ten pak, v němž přebývá Kristus, má v sobě nevysychající studnici milosti a síly. Ježíš obšťastňuje život a osvětluje cestu všem, kdo ho opravdově hledají. Srdce plné Kristovy lásky bude přinášet dobré ovoce. To bude požehnáním nejen pro toho, z něhož tato láska vychází, ale jako živý proud v podobě slov a skutků občerství všechny žíznící. Kristus představuje obojí: je skálou i živou vodou. (PP 305.306; PP 411–413)
Pane Ježíši, děkujeme, že nemusíme trpět žízní. Děkujeme za životodárnou vodu, která nás denně občerstvuje.
