David pak stoupal po svahu Olivové hory, stoupal a plakal, hlavu měl zahalenou a šel bos. I všechen lid, který byl s ním, stoupal se zahalenou hlavou, stoupal a plakal. 2S 15,30
V pokoře vyšel sklíčený David z brány Jeruzaléma, vyhnán od svého trůnu, ze svého paláce a od Boží truhly vzpourou svého milovaného syna. Lid ho následoval v dlouhém, smutném procesí. Když král vystoupal na vrchol hory, sklonil se k modlitbě. Všechnu tíhu své duše vložil na Hospodina a pokorně prosil o Boží slitování. Stále myslel na svůj velký hřích a v tomto spiknutí poznával spravedlivý Boží trest. Jak málo je takových, kteří snášejí pokárání a trest s takovou trpělivostí a statečností jako David!
Tento úsek jeho života, kdy snášel ty nejkrutější urážky a bezpráví, ale ve kterém projevil takovou pokoru, nezištnost a šlechetnost, byl vlastně tím nejlepším úsekem celého jeho života. Nikdy nebyl vládce Izraele před nebem větší než v této chvíli svého nejhlubšího ponížení.
Trestem, kterým Hospodin Davida postihl, však dává najevo, že nemůže trpět nebo omluvit hřích. Davidův život nám umožňuje pochopit, jak Bůh i skrze nám nepochopitelné soudy uskutečňuje své milostivé a blahodárné záměry. Bůh dopustil, aby na Davida dopadla rána, ale nezahubil jej. V tavicí peci se mají věci čistit, nikoli strávit. (PP 552–555; PP 731–738)
Pane, Tvá moc a moudrost, s jakou dosahuješ svých milostivých záměrů, je nevyzpytatelná. Skláníme se v pokoře před Tebou.
