Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: „Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.“
On mu zevnitř odpoví: „Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku…“ Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje.
L 11,5–8
Kristus představil prosícího muže, který žádá o něco, co chce dávat dál. Potřebuje získat chléb, protože jinak by nemohl pohostit unaveného poutníka, který se opozdil. Soused se nechtěl nechat vyrušit, a přece nakonec vyhověl prosbě svého přítele. Nenechal jej odejít s nepořízenou, ale dal mu, co potřeboval.
Podobně si měli učedníci vyprošovat Boží požehnání. Nejednou se ocitnou v nečekané situaci a uvědomí si svou lidskou nedostatečnost. Přijdou k nim lidé toužící po chlebu života a oni pocítí, jak jsou bezmocní a neschopní. Učedníci musí přijmout duchovní chléb, jinak nebudou mít co nabídnout. Nikoho neměli propustit hladového.
Sobecký soused z podobenství ovšem neznázorňuje Boží povahu. Poučení nemáme vyvodit přirovnáním, ale z protikladu. Sobecký člověk splní naléhavou prosbu, jen aby se zbavil žadatele, který jej ruší z odpočinku. Bůh však dává rád. Projevuje soucit a touží, aby mohl splnit přání všech, kdo se k němu s důvěrou obracejí. Dává nám, abychom se mu podobali tím, že budeme sloužit druhým. (PM 68.69; COL 141)
Drahý Bože, děkujeme, že ochotně dáváš. Chceme se Ti podobat.
