David uchopil svůj šat a roztrhl jej, stejně tak i všichni muži, kteří byli s ním. Naříkali, plakali a postili se až do večera pro Saula a pro jeho syna Jónatana i pro Hospodinův lid, pro dům izraelský, že padli mečem. 2S 1,11.12
Když do Siklagu přišel posel z bojiště, David se s dychtivostí vyptával, jak probíhá boj. Uprchlík mu oznámil, že Saul byl poražen a padl a že byl zabit také Jónatan. Posel si však k této zprávě ještě něco přidal. Zřejmě předpokládal, že David chová nepřátelství ke svému neúprosnému pronásledovateli, a doufal, že si zajistí jeho vděk, když se bude vydávat za králova vraha.
Dvakrát měl David Saula ve své moci, a když ho vyzývali, aby ho zabil, odmítl pozvednout ruku proti tomu, jenž byl z Božího příkazu pověřen vládnout nad Izraelem. A nyní se Amálekovec neostýchal vychloubat tím, že zabil krále Izraele. Sám sebe obvinil ze zločinu, který zasluhuje smrt. David promluvil: „Krev, kterou jsi prolil, ať padne na tvou hlavu. Tvá ústa tě usvědčila, když jsi řekl: ‚Já jsem usmrtil Hospodinova pomazaného‘“ (2S 1,13.14.16).
Davidův žal nad Saulovou smrtí byl upřímný a hluboký. Neradoval se z pádu svého nepřítele. Překážka, která mu bránila nastoupit na trůn Izraele, byla sice odstraněna, ale David se z toho netěšil. Smrt vymazala z jeho paměti Saulovu nedůvěru a krutost a zanechala v jeho vzpomínkách jen to, co bylo ušlechtilé a královské. (PP 522; PP 694–696)
Drahý Kriste, očisť naše srdce, aby naše láska k lidem byla opravdová a nezištná.
