Když Mefíbóšet, syn Jónatana, syna Saulova, přišel k Davidovi, padl tváří k zemi a klaněl se. … David mu řekl: „Neboj se. Rád bych ti prokázal milosrdenství kvůli Jónatanovi, tvému otci. Vrátím ti všechna pole tvého děda Saula a budeš každodenně jídat u mého stolu.“ 2S 9,6.7
Ve své smlouvě s Jónatanem David slíbil, že se bude chovat milostivě k domu Saulovu, až nebude znepokojován svými nepřáteli. Když pak David žil v pokoji a spokojenosti, vzpomněl si na tuto smlouvu a zeptal se: „Zdalipak zůstal ještě někdo ze Saulova domu? Rád bych mu kvůli Jónatanovi prokázal milosrdenství“ (2S 9,1). Pověděli mu o Jónatanovu synu Mefíbóšetovi, který byl od dětství chromý. Během bitvy u Jizreelu, kde Pelištejci porazili Saula, pokoušela se chůva tohoto dítěte uprchnout a přitom je upustila, takže se stalo doživotně mrzákem. Když se o tom David dozvěděl, pozval mladíka ke dvoru a přijal ho s velkou laskavostí. Pro obživu jeho rodiny mu přidělil soukromý Saulův majetek. Jónatanův syn se stal stálým královým hostem a denně sedával u královské tabule. Davidovi nepřátelé sváděli Mefíbóšeta k tomu, aby v Davidovi viděl uchvatitele trůnu, avšak laskavé a zdvořilé přijetí, jehož se mu dostalo u dvora, a Davidova trvalá vlídnost uchvátily mladíkovo srdce. Přilnul silně k Davidovi a cítil, stejně jako jeho otec Jónatan, že jeho zájmy jsou totožné se zájmy krále, jehož vyvolil Bůh. (PP 535; PP 712–714)
Milostivý Bože, děkujeme, že nás motivuješ k tomu, abychom prokazovali laskavost.
