Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Chebrónu a prohlásily: „Hle, jsme tvá krev a tvé tělo. Už tenkrát, když králem nad námi byl Saul, vyváděl a přiváděl jsi Izraele ty. … Přišli i všichni izraelští starší ke králi do Chebrónu a král David s nimi v Chebrónu uzavřel před Hospodinem smlouvu.
I pomazali Davida za krále nad Izraelem.
2S 5,1–3
Po Íš-bóšetově smrti vyslovili přední muži Izraele jednomyslné přání, aby se David stal králem všech kmenů.
Tak se Boží prozřetelností připravila Davidova cesta na trůn. David za to nevděčil své osobní ctižádosti. Nevyhledával pocty, jichž se mu dostalo. A přesto muž, kterého Saul vyhnal ze svého dvora a který musel prchat do hor a skalních slují, aby si zachránil život, zakrátko přijme poctu nejvyšší.
David měl na sobě královské roucho. Velekněz pomazal jeho čelo posvátným olejem, neboť Samuelovo pomazání Davida bylo prorockým předobrazem toho, co se má vykonat při uvedení krále v úřad. Tato chvíle nadešla a David byl slavnostně vysvěcen ke svému úřadu jako Boží služebník na trůnu. Do rukou mu vložili žezlo, sepsali smlouvu o jeho právoplatné svrchovanosti a lid složil přísahu věrnosti. Hlavu mu ověnčili diadémem a korunovační obřad byl ukončen. Izrael měl krále ustanoveného Bohem. Ten, jenž trpělivě čekal na Hospodina, dočkal se splnění Božího zaslíbení. „David se stále více vzmáhal a Hospodin, Bůh zástupů, byl s ním“ (2S 5,10). (PP 527.528; PP 701.702)
Drahý Bože, na některé věci musíme v životě dlouho čekat. Pomoz nám je neuspěchat, ale trpělivě čekat na Tebe.
