Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“
L 18,9–14
Farizeus překypoval samochválou. Pokládal se za spravedlivého a pohrdal druhými lidmi. Celník cítil úzkost a svou nehodnost. Toužil po odpuštění a pokoji, prosil pouze o Boží slitování.
Farizeus a celník představují dvě velké skupiny lidí. V životním příběhu apoštola Petra nacházíme přiléhavá poučení pro obě skupiny. Sebejistota jej zklamala. Myslel si, že je dost silný, aby odolal pokušení. Když mu zpěv kohouta připomněl slova Pána Ježíše, překvapený a zdrcený si uvědomil svůj čin. Odešel a hořce plakal. V Petrově životě nastal zlom. Hluboce litoval svého hříchu. Podobal se kajícímu celníkovi a byl v jeho rozpoložení. Podobně jako on obdržel milost. Kristův pohled ho ujistil o odpuštění. Jeho sebedůvěra zmizela. Už nikdy se nechlubil svou silou.
Stejné zlo, které přivodilo Petrův pád a které znemožnilo spojení farizea s Bohem, ničí i dnes tisíce lidí. Pýcha a nadřazenost je Bohu odporná a ničí člověka jako nic jiného. Je ze všech hříchů nejhůře léčitelná a téměř beznadějná. Nejtěžší, ne-li přímo nemožné, je zbavit se těchto hříchů. Bezpeční jsme jedině tehdy, když spoléháme na Krista, nikoli na sebe. (PM 75–77; COL 150–155)
Pane, i dnes nám pomoz uvědomit si, jak moc se podobáme onomu farizeovi.
