Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: „Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?“ Pak si řekl: „Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.
L 12,16–21
Podobenstvím o pošetilém boháči Kristus ukázal bláhovost lidí, pro které je tento svět vším. Boháč dostal všechno od Boha. Neuvědomoval si, že Bůh ho učinil správcem svých statků, aby mohl pomáhat potřebným. Svým majetkem mohl posloužit na mnoha místech.
Boháč žil a plánoval jen pro sebe. Viděl, že jeho budoucnost je dobře zajištěna, a tak myslel jen na to, jak uchovat a užívat plody své práce. Za bohatství, které nashromáždil, si ale nelze koupit prodloužení života. V jediném okamžiku ztratilo pro něho cenu všechno, co nashromáždil za celý život. Svým sobeckým životem zavrhl Boží lásku.
Žít jen pro sebe znamená zahynout. Hrabivost a touha jen po vlastním prospěchu odděluje člověka od života. Pán Ježíš nás vede k dávání, k obětování sebe ve prospěch druhých. Proto řekl: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má“ (L 12,15). (PM 127; COL 256–259)
Mocný Bože, probuď v nás touhu rozdávat.
